Modlitba metropolity Andreje (Šeptyckého) za ukrajinský národ

MODLITBA METROPOLITY ANDREJE (ŠEPTYCKÉHO) ZA UKRAJINSKÝ NÁROD

Od redakce: Tato modlitba je zajímavá tím, že podle našeho názoru klade křesťansky správné priority církevního a společensko-národního života. V této modlitbě také zaznívá skutečná péče o jednotu celé ukrajinské (tj. unijní a pravoslavné) církve. Soudě podle toho, co je nám známo, metropolita Andrej, pečující o vlastní církev a vlastní stádo, zároveň horlivě bránil i pravoslavnou církev, například v meziválečném Polsku (převážně na Volyni), před krutým a svévolným tlakem tehdejší šovinistické polské vlády.

Všemohoucí Bože a Králi vesmíru, Spasiteli náš, Ježíši Kriste, jenž celým srdcem miluješ celé lidské pokolení a svou nekonečnou prozřetelností pečuješ o každý národ zvlášť! Shlédni milosrdně i na náš ukrajinský národ a na každý jiný národ...

Odpusť mu všechna provinění, znič všechny jeho zlé sklony a posilni ty dobré; smiluj se nad ním ve všech jeho potřebách. Braň ho před každou křivdou a nespravedlností nepřátel. Vylévej na něj neustále své štědré požehnání. Prosíme Tě, náš Bože, o zvláštní péči a pomoc pro náš národ, aby uprostřed všech prožitků a pokušení ze strany světa, ďábla a jeho služebníků mohl vždy zachovat nebeské světlo víry, překonávat vytrvalostí v dobrém všechny těžkosti a vždy náležet k Tvému požehnanému Božímu království, a to zde na tomto světě i ve Vlasti nebeské. Dej nám milost, abychom všichni do jednoho, spojeni jednotou víry a svazkem lásky pod Tvým vedením a vedením svaté ukrajinské pravoslavné církve, kráčeli vždy cestami pravdy a spravedlnosti, lásky a spásy. Pošli ukrajinskému národu svaté, velké své služebníky, aby příkladem a slovem byli jeho moudrými průvodci ve všech oblastech národního, společenského a veřejného života.

Průvodcům našeho národa dej světlo své moudrosti z nebe, dej mu četné, dobré a svaté duchovenstvo! Pečuj o jeho mládež, aby neztrácela milost svatého křtu, aby dostávala v rodině a škole základní křesťanskou výchovu. Požehnej všem našim rodinám, aby otcové byli vzorovými a horlivými křesťany a matky vynikaly moudrostí, vírou a pečlivostí ve výchově dětí. Povzbuď mnohé z našeho národa k životu dokonalejšímu, ke svatosti. Povol mnohé v každé generaci k hrdinským obětem za věci církve a národa. Osviť nás všechny, nakloň všechna srdce, aby všichni co nejlépe poznávali a oceňovali svatou pravoslavnou víru a vyznávajíce ji, cítili se šťastnými, stáli v ní neochvějně, i kdyby bylo třeba podstoupit i mučednickou smrt, a aby podle zákonů svaté víry uspořádávali svůj život. Požehnej také i časné dobro našeho národa. Dej mu svobodu, aby mohl svobodně rozvíjet své přirozené, Tebou dané síly. Obdaruj ho pravdivým, nezkresleným vzděláním. Požehnej jeho práci ve všech oblastech vědy, umění a blahobytu a požehnej všem a všemu, aby náš národ, žije pokojně a šťastně, mohl dobře Tobě sloužit a s Tvou pomocí dosáhnout věčné nebeské vlasti.

A ty, Přesvatá Bohorodice, Matko a Královno Ukrajiny, svatý archanděli Michaeli a vy všichni, ochránci ukrajinského národa, pečujte vždy o tento národ, aby se stal národem svatým, aby naplnil své Boží poslání, aby přispěl ke světlému dobru lidského pokolení, aby byl pomocí a útěchou svaté Kristovy církve a aby přinášel věčnému Králi neustálou slávu, čest a úctu na věky věků. Amen.

(Po smrti svého předchůdce) Kyr Andrej se důstojně připravoval na plnění nelehkých povinností metropolity, cítíce velkou odpovědnost před Bohem za ukrajinský národ. Nelze nevzpomenout na neocenitelnou zásluhu matky metropolity Andreje Šeptyckého – hraběnky Sofie, mnohostranně vzdělaného, talentovaného člověka, která svou svatou zbožností zasela do srdce Romana upřímnou lásku k Hospodinu a lidem, zalíbení ve všem krásném a dobrém a vychovala takového oddaného ukrajinskému národu, důstojného syna. Dopis matky, Sofie Šeptycké, který je uchováván ve fondových materiálech Lvovského archivu, odkrývá před námi nejen milou ženu – matku Andreje Šeptyckého, ale i její vytříbený rozum. Zkusme to pocítit, čtouce řádky požehnání hraběnky Sofie Šeptycké svému synu Andreji Šeptyckému na metropolitní stolec ve Lvově:

„Moje v Hospodinu požehnané dítě! Největší poklad, který jsem obdržela od Boha – to jsi ty. A tento nejdražší poklad svého života vracím Bohu. Na tu chvíli, kdy bereš na sebe kříž, ke kterému tě povolal Hospodin, – na celý život tvůj, pod Křížem nebo na Kříži, na celou práci, úmysly, utrpení a radost, na duši tvou a rozum, srdce a zdraví, na vše, co činit budeš, co ustanovíš, na celou práci nad budováním Církve Boží a šířením Království Jeho na zemi... ... na všechny kříže, kterými tě lidé zatížit mohou, a na všechnu lásku, kterou ty jim darovat budeš, posílám ti slavnostní, Hospodinem vyzkoušené požehnání”. 14. 01. 1901.

Odevzdat do služby Hospodinu a lidem svého milovaného syna a tak ušlechtile požehnat mu na metropolitní stolec mohla jen skutečně velmi rozumná a zbožná matka.

Na sváteční a slavnostní intronizaci Kyr Andreje, která se konala 17. ledna 1901 v katedrále sv. Jiří ve Lvově, se shromáždily tisíce věřících, stovky kněží, různá bratrstva. Přání k této příležitosti a projevy byly velmi upřímné. Mezi přítomnými vystoupil také arménský arcibiskup Isakovič, jehož projev byl prosycen šovinismem a působil na přítomné, i na samotného metropolitu Kyr Andreje, nepříjemným dojmem. Polští nacionalisté také ne příliš potěšeně vnímali ten fakt, že na metropolitní stolec usedl rozumný, vlivný, se svými vlastními ideami a pohledy vladyka – ukrajinský patriot, navíc z bohatého rodu a slavnými starodávnými aristokratickými kořeny.

Andrej Šeptycký pocítil, že musí hned dát všem rozumět, že je Rusín a bude jít do konce života se svým národem a kvůli němu pracovat. Proto když v plném archijerejském rouchu, v mitře a s berlou v rukou stanul metropolita Andrej Šeptycký na ambonu (kazatelně), pak zřetelně promluvil k přítomným, že on: „přináší lásku ke svému stádu a přeje si upřímnou prací a obětavostí zasloužit si lásku celého národa”. Rozptyluje pochybnosti a dvojsmyslnost, která vládla tehdy mezi některými vrstvami duchovenstva, Andrej Šeptycký dále prohlásil: „chci, aby všichni to věděli a rozuměli, když přejímám postavení metropolity ruského, tak jím chci být a jím budu”. Během celého 44letého archijerejství zůstával věrný slovu, plně dokonale všechna očekávání a přání svého milovaného ukrajinského národa.

Činnost metropolity byla mimořádně rozmanitá. Neomezoval se na jednu oblast – církevně-náboženskou, ale zahrnoval všechny bez výjimky oblasti ukrajinské kultury a života na ukrajinských zemích, včetně všech koutů naší emigrace. Do té doby se Andrej Šeptycký již projevil jako mnohostranná osobnost, ale teprve na metropolitním stolci rozvinul svou činnost na plnou sílu. Nebylo takové oblasti církevně-náboženského, kulturního či ekonomického života, které by metropolita Andrej nevěnoval důstojnou pozornost a nerozvinul ji ve prospěch ukrajinského národa.

Snad nejdůležitějším cílem, kterému odevzdal všechny síly, byla věc sjednocení ukrajinských církví.

Idea ekumenismu neopouštěla jeho duši po celý život. Měl za cíl nejen spojení řeckokatolické a pravoslavné církve, ale spojení celé východní církve s církví západní. Chtěl provést církevní sjednocení ušlechtilým úsilím. K dosažení tohoto cíle jsou naprosto nevhodné jakékoli násilné metody, neboť podle jeho názoru jen vzájemné poznání, porozumění, tolerance a především láska mohou dát očekávané plody.

Jako kníže církve a spolubojovník ukrajinského náboženského života metropolita Šeptycký všechny síly odevzdával ideji křesťanské lásky k bližnímu.

Obrozuje, povznáší ukrajinskou církev, jako „dobrý pastýř, který i duši svou pokládá za ovce své” – Šeptycký se snažil utvrdit duchovní, morální řád v národě, mezi kterým žil. Vyzýval pomáhat nuzným jiných národů, národností, brát je pod svou péči a ochranu.

Držel se evangelijní zásady, že „není Řeků ani Římanů, Židů ani Samařanů”.

Dosti připomenout, že na začátku první světové války v roce 1914 Andrej Šeptycký pronášel kázání s horlivou výzvou proti násilnému vnucování moskevského pravoslaví na okupované ruskými vojsky Haliči. Vystupoval proti oddělení školy od církve a za osvobození ukrajinské církve od poslušnosti synodu v Petrohradě, za osvobození od modliteb za cara-samoděržce atd. Ve svých kázáních vyzýval nečinit násilí nad ukrajinskou církví. Za tato kázání byl Šeptycký zatčen a „18. 9. na rozkaz generála Brusilova v noci vyvezen do Kyjeva”. Přesto dobře rozuměje, že carská vláda má v úmyslu zlikvidovat řeckokatolickou církev v Haliči a zbavit ji vlastní hierarchie, metropolita Andrej v čase tiché bohoslužby, sloužené v hotelu „Continental”, tajně vysvětil o. J. Boťana na biskupa luckého a o. dr. D. Jaremka na biskupa pro Ostroh. Následujícího dne byl metropolita odeslán do Nižního Novgorodu, později do Kurska, kde pobýval pod přísnou ochranou do jara 1916 roku. Odtud přes Vladimir nad Kljazmou ho převezli do suzdalského Spaso-Jevfimijevského kláštera, přeměněného ve vězení pro podezřelé ze zrady synodální ruské církve kněží”. Navzdory protestům známých diplomatických a církevních činitelů s požadavkem o propuštění metropolity z vazby, Rusko na to nedávalo souhlas. Příčinou vyvezení velkého pastýře byla touha zničit unii, o čemž lze říci slovy Ježíše Krista: „Udeřím pastýře a ovce se rozutečou”. Ale únorová revoluce 1917 roku dala svobodu metropolitovi.

Pokud v roce 1914 Šeptycký vystoupil proti násilnému zavádění moskevského pravoslaví ve všech ukrajinských církvích, pak v 30. letech stejně protestoval proti polské pacifikaci, jediný mezi církevníky směle vystoupil v tisku proti pálení a ničení pravoslavných církví na Chelmsku, Podlesí, Polesí, Volyni, bráně to samé pravoslaví.

Jako poslanec haličského sněmu a člen panské sněmovny Vídně bránil majetkové a sociální zájmy ukrajinských rolníků a podnikatelů před útlakem finančníků – Němců, Poláků, Židů.

V strašných letech druhé světové války skrýval ve sklepeních svatojiřského chrámu nemálo Židů a celkově byl iniciátorem celé rozsáhlé akce UGKC na záchranu pronásledovaných a vyhlazovaných nacistickými okupanty Židů a zejména dětí.

Metropolita Andrej Šeptycký protestoval proti pronásledování ukrajinských studentů Lvovské univerzity. V roce 1919 byla vytvořena ZUNR (Západoukrajinská lidová republika). Jako člen Ukrajinské národní rady horlivě vítal její vytvoření.

Po cestě do Říma v roce 1921 vedl jednání nejen s papežem, ale i zástupci Dohody o osudu ZUNR, protestoval proti připojení západní Ukrajiny k Polsku.

26. září 1923 byl zatčen polskou rozvědkou a deportován do Poznaně. Přímo v politickém životě metropolita neúčinkoval. Ale nemohl stát stranou politických událostí, když nazrávala potřeba v obraně svého národa. Na cestách do zahraničí Šeptycký vytváří politiku obrany práv ukrajinského národa před rakouskou, a později polskou vládou, vystupuje ve věci výstavby ukrajinské univerzity za Rakouska, protestuje proti pacifikaci Ukrajinců v roce 1930 před vládou Polska a v zahraničí. Vystupuje s protesty v tisku proti pálení pravoslavných církví a pronásledování pravoslavných v Polsku, proti zatýkání ukrajinských patriotů nacisty. Zvláště odsuzoval zrušení náboženství bolševiky ve školách. Ostře odsuzoval umělý hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 a organizoval sbírku prostředků pro hladovějící. Detailně dával hodnocení příčiny represí v moskevsko-stalinské říši v poselství „Veledůstojnému duchovenstvu a věřícím (1936): „Můžete mít příčinu mi nevěřit? Jaký bych mohl mít zájem vás varovat, kdyby bolševici zjevně vedli k dobru náš národ? To, co vám říkám a celý svět ví, neboť to je fakt potvrzený stovkami Němců, Francouzů, Američanů – to, například, že na Ukrajině hladem zahynulo více než tři miliony lidí, nebo to, že bolševici vyhlásili válku rolníkům, nebo to, že na Solovkách hynou tisíce a tisíce našich krajanů z Ukrajiny. Těch faktů nikdo nepopírá, jsou vyhlášeny v celé evropské a americké tisku”.

Jeho činnost na politickém poli měla ukrajinské státotvorné směřování.

Metropolita vyjevil protest proti agresivnímu totalitnímu rozdělení Evropy mezi Hitlerem a Stalinem.

17. září 1939 tajně jmenoval M. Černěckého, K. Peptyckého a J. Slipyje exarchy na území tehdejšího SSSR.

Za německé okupace vystupoval proti zatýkání, zastřelování a koncentračním táborům. Snad jediný v Evropě církevní hierarcha, Šeptycký otevřeně vystoupil proti nacismu v dopise papeži Piu XII. a adresovaném přímo Hitlerovi speciálním dopise a pastýřském poselství „Nezabiješ!”, ve kterém zejména odsuzoval nelidské genocidní – antisemitské a celkově všechny teroristické a represivní akce hitlerovců. Byl to svatý člověk, protože miloval celý svět a vystupoval proti jakémukoli násilí, včetně i odpovídajících metod boje, které praktikovala OUN. Metropolita odsuzoval jakékoli projevy xenofobie a šovinismu, rasismu a antisemitismu.

Jako dobrý pastýř se nikdy ničeho nebál a byl připraven na vše pro blaho lidí. Jako kníže ukrajinské církve Šeptycký pracoval na prohloubení pravdivé religiozity (duchovnosti a zbožnosti) a povznesení morálky a etiky mezi naším národem. Povznášeje spravedlnost a morálku kázáními a duchovně-náboženskými praktikami, snažil se zvýšit i kulturu a blahobyt národa, majíce na mysli, že spolu s blahobytem a obecnou kulturou se povznáší i morálka a víra celého národa.

Mnoho pracoval Andrej Šeptycký na rozvoji duchovního vzdělávání.

Po návratu z vyhnanství v roce 1917 financoval celou řadu časopisů, žurnálů, knih na nábožensko-křesťanská témata pro různé vrstvy obyvatelstva. Mezi nimi literatura pro děti – to je „Náš přítel” a knížečky knihovničky „Našeho přítele”; pro mládež – „Postup”. 1930 zakládá pro inteligenci, v rámci Katolické akce, „Ukrajinský katolický svaz”. Ukrajinský katolický svaz vydává na náklady metropolity tři časopisy „Mety”, týdeníky pro inteligenci a pro národ, „Kristus naše síla”, literárně-vědecký měsíčník „Zvony” a knihovnu „Zvonů”. Pro vydávání knih a jiné literatury metropolita zakupuje samostatnou tiskárnu „Biblios”. Metropolita financoval mládežnickou organizaci „Orli”, která vydala žurnál pro mládež „Ukrajinské mládí”.

V roce 1933 iniciuje obrovský sjezd mládeže „Ukrajinská mládež – Kristu” ve Lvově, na kterém bylo přítomno více než 100 tisíc městských a vesnických dětí.

„Unijní” idea Andreje Šeptyckého byla směřována na vyřešení problému církevní jednoty ve formě ukrajinského patriarchátu, s supremaci Říma, ale aby domácí biskupové byli závislí pouze na ukrajinském patriarchovi. Podobnou ideu – vytvoření jediného nezávislého (autokefálního pravoslavně-katolického) kyjevského patriarchátu se současným společenstvím s Římem a Cařihradem – v 30.–40. letech XVII. století vyslovil ještě pravoslavný archijerej sv. Petr Mohyla, a metropolita Andrej hledal prostředky pro její uskutečnění.

Po 1. světové válce Šeptycký posílá ukrajinské kněze na Volyň, avšak polská vláda vystoupila proti těmto opatřením, rozumějíc, že to pozvedne národně-vlastenecké vědomí a donese pravdu o unii (sjednocení východní a západní církve) k věřícím s bezpodmínečným prospěchem pro místní ukrajinské obyvatelstvo. Ale pravoslavní Volyně a jiných koutů Ukrajiny navštěvovali Šeptyckého ve Lvově a dokonce posílali své děti do škol sester basiliánek, pro které Šeptycký dával stipendia a pomoc.

Metropolita vždy bránil ukřivděné. On obhajoval pravoslavné Ukrajince před polskými pronásledováními, zejména, jak již bylo zmíněno, vystupoval proti spalování církví a násilné pacifikaci. Vystupoval s protesty v pastýřských listech, které polská vláda zachytávala a pálila, ale slovo Andreje Šeptyckého se přesto šířilo a docházelo k Ukrajincům – pravoslavným a řeckokatolíkům, dokonce v zahraničí.

Rozuměje potřebě vyvedení ukrajinského národa z kouta „provinčního obskurantismu” na evropskou úroveň vzdělání a vědy, Andrej Šeptycký již na začátku XX. století začíná organizaci vědeckých teologických ústavů na způsob evropských, rozbudovává světskou vědu a vzdělání, sám plodně pracuje jako vědec a profesor mnoha disciplín.

Znal německý, francouzský, anglický, italský, hebrejský jazyk, byv uznávaným semitologem a člověkem, který ovládá mnohé dialekty ukrajinského jazyka – Šeptycký byl skvěle připraven k vědecké práci. Jeho grandiózní vědecké dědictví vyžaduje hluboké studium. A sám archiv metropolity – to je pokladnice vědeckých výzkumů. Na rozvoj vědy a vzdělání Šeptycký nešetří ani úsilím, ani prostředky. V roce 1923 zakládá Teologickou vědeckou společnost, žurnál „Teologie”. V roce 1929 zakládá Řeckokatolickou teologickou akademii. Každoročně metropolita vzdělává, na vlastní náklad, vědce, profesory ve Švýcarsku, Vídni a v Římě. Rozvíjí lidové a střední vzdělání, financujíc různé vzdělávací ústavy, gymnázia. Pro příklad vzpomeňme, že pro lidové školy „Rodné školy” kupuje 5 budov (jedna z budov stála 650 000 zlatých). Pro gymnázium sester basiliánek také financuje budovu. V rámci církevní autonomie zakládá soukromé gymnázium – tzv. Malý duchovní seminář a internát (bursu sv. Josafata), dává velké pomoci pro všechny ukrajinské školy. Pečuje o Ukrajinské dívčí gymnázium sester basiliánek a daruje jim zemi pod velkou budovu. Buduje Velkou bursu Rodné školy pro 120 žáků ve Lvově, štědře obdarovává ukrajinské školy, gymnázia, bursy. V metropolitních budovách sv. Jura probíhala výuka žáků Ukrajinské lidové školy im. Hrinčenka. Na Lyčakivě (předměstí Lvova) postavil tři budovy pro prostory Ukrajinské lidové školy im. knížete Lva a čítárny Prosvity; založil a pečoval o Ďakovskou bursu ve Lvově, odkud vycházeli ďakové, sboroví dirigenti, účetní, kooperátoři, veřejní průvodci; založil a pečoval o Duchovní akademii (staral se o její vědecké a teologické vydání atd.); koupil zemi kolem náměstí sv. Jura pro budoucí Ukrajinskou univerzitu; 1926 dal do pronájmu na 99 let za jeden zlatý pro mládežnickou organizaci „Plast” země na hoře Sokol, Rožňatovském okrese Ivano-Frankivské oblasti (v té době zemi nebylo možné darovat a pronajímat déle než na 99 let).

Jda cestou Ježíše Krista, upřímně proniknutý láskou k bližnímu, celý svůj život metropolita rozvíjí dobročinnou činnost, pomáhaje sirotkům, nemocným, chudým, fundujíc ústavy, které zahlazovaly lidskou nepřízeň a chudobu.

Zdroj: Ukrajinská křesťanská kultura

Zdroj: kyrios.org.ua