Kajícná modlitba na každý den k Bohu od člověka, který začíná své spasení

KAJÍCNÁ MODLITBA NA KAŽDÝ DEN K BOHU OD ČLOVĚKA, KTERÝ ZAČÍNÁ SVÉ SPASENÍ

(svatého Dimitrije (Tuptala), metropolity rostovského)

Když jsi o samotě, najdi si tiché místo, posaď se a přemýšlej o svém životě, vybavuj si ve své mysli všechny hříchy, kterých ses dopustil od svého mládí, z nichž ses vyzpovídal i nevyzpovídal. Až si je všechny vybavíš, vzdychni z hloubi srdce, bij se v prsa a pokud můžeš, plač; a vstaň, padni na kolena a pozdvihni svou mysl ze země až k Božímu trůnu, před nímž stojí cherubíni a serafíni, a spatřiv očima mysli Hospodina, který sedí na vysokém a vznešeném trůnu, jak promýšlí tvůj příchod a předvídá všechny tvé cesty a naslouchá tomu, co chceš říci, rozprostři se před Jeho přemilosrdnými stopami a s bázní začni k Němu pronášet toto:

Bože přemilostivý, prameni dobroty, propasti milosrdenství! Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli můj! Tobě, který znáš skrytá tajemství, zkoumáš srdce i útroby, vyznávám své hříchy a přináším je před Tvé vševidoucí oko, aby všichni Tvoji andělé a archandělé slyšeli mé nepravosti. Zhřešil jsem, Hospodine můj a Stvořiteli… (tím a tím). Zde podrobně vypočítej všechny své hříchy, šeptaje tiše, jako bys mluvil Hospodinu do ucha, stydě se, s chvěním srdce a se slzami v očích, řka: Zde jsou mé boláky, strupy a rány, ó všemilosrdný Lékaři! Zde je mé těžké břemeno, ó dobrý Hospodine! Zde je má hanba a má nahota, ó dlouhotrpělivý Soudce! Těmito svými skutky jsem zarmoutil, rozhněval a podráždil Tvou dobrotu, poskvrnil Tvůj obraz, zneuctil Tvého Ducha Svatého a odehnal od sebe svého anděla strážného, pošlapal jsem za mě prolitou Tvou nejdražší Krev, pohrdaje jí, zahubil jsem krásu duše, obnažil se Tvé milosti a stal se jeskyní lupičů, sídlem běsů a vášní, zbořil jsem Církev, kterou jsi vykoupil svou Krví, poskvrňujíc celé své tělo, učiniv své údy údy nevěstky, znečistiv duši ničemnými, rouhavými, pyšnými, ohavnými, smilnými myšlenkami; souhlasě s nimi a kochaje se jimi, přinesl jsem radost běsům, a andělům — pláč. A tak zemřela duše má, a leží jako v hrobě, v zhoubných zvycích, zasypána prachem necitlivosti a přitlačena kamenem tvrdosti. Hle, Hospodine, mé nepravosti, které přerostly mou hlavu, rozmnožily se více než vlasy na mé hlavě a více než písek v moři. Vyznávaje je, sám sebe usvědčuji, odsuzuji a obviňuji, a to nejen to, co vyvstalo v mé paměti, ale i to, co pohltila, co z nevědomosti své za hřích nepovažuji a co ani vyjádřit nedokážu — to vše odevzdávám do Tvého převelikého milosrdenství, všemilosrdný a laskavý Bože. Dokončiv nespočet hanebných skutků, tak zatemniv svou mysl a zešílev po tolika krutých pádech a necitlivosti, sotva jsem se vzpamatoval a z hlubin svého zoufalství pohlédl na Tvé velké milosrdenství, které nepřemohly ani všechny hříchy lidské, viděl jsem, že nechceš smrt hříšníka, ale milosrdně čekáš na jeho obrácení a kvůli samotným hříšníkům jsi prolil svou Krev, nešetře jí, jen abys je povolal k pokání. Toto pochopiv, já, ubohý, já hříšný, který jsem překonal hříchy celého světa, učinil jsem se zlými skutky druhým ďáblem, následovníkem Jidáše, společníkem katů-ukřižovatelů, já, ubohý a bezbožný, neprůchodné moře všelijakých ohavností, bezedná propast všech nečistot, poskvrněný, nestydatý vykonavatel všeho zla, přibíhám a padám k Tobě, všemilosrdnému a přemilosrdnému, v zármutku srdce svého, v pokání volám: „Zhřešil jsem, Otče, proti nebi a před Tebou, zhřešil jsem a žil bezbožně, přestoupil jsem Tvá přikázání, zhřešil jsem, jako nikdo a nikdy, a nejsem hoden nazývat se Tvým synem, nejsem hoden pohlédnout a vidět výšinu nebeskou, nejsem hoden otevřít ústa svá před Tebou, neboť jsem byl Tvým nepřítelem. Ale prosím Tvou dobrotu a modlím se k Tvé laskavosti: smiluj se nade mnou, Bože, podle velkého milosrdenství Svého, a z nekonečnosti milosrdenství Svého očisti mou nepravost. Smiluj se, odpusť a očisti, neboť u Tebe je očištění. Hospodine! Chceš-li, můžeš mě očistit. Vím, že chceš spasení každého, tak spas i mě, neboť můžeš, když chceš, projev svou milost, Hospodine, vzpomeň na svá dávná milosrdenství a štědrosti a odpusť mé poklesky, nevzpomínej na mnohé mé zlé skutky, nevstupuj v soud se svým služebníkem, neodplácej mi podle mých skutků, ani mě netrestej svým rozhořčením, ani mě netrestej svým hněvem. Otevři mi dveře své dobroty, dveře pokání, v pokání mě přijmi, v rozumu mě povolej, pozvedni padlého, najdi zbloudilého, navrať zahynulého, uzdrav nemocného, vzkřís mrtvého. Hospodine, Bože zástupů! Vyhledej mě, ukaž svou tvář, a budu spasen, osviť svou tváří svého služebníka. Dokdy, Hospodine, budeš na mě zapomínat až do konce, dokdy budeš odvracet ode mě svou tvář?! Odvrať svou tvář od mých hříchů, ale neodvracej se ode mě, neboť se rmoutím, rychle mě vyslyš. Vím, že nejsem hoden Tvého lidumilství a milosrdenství, ale jsem hoden všech muk, která jen jsou v pekle, hoden červa neusínajícího, skřípění zubů, temnoty vnější, ohně neuhasitelného, který je připraven ďáblu a jeho andělům. Hoden pekelné propasti, před níž se chvěje i sám satan. Nicméně, jak nesmírná je Tvá velebnost, takové je i Tvé milosrdenství, a není hříchů, které by přemohly Tvé lidumilství. Proto nezoufám, ale doufám v Tvou nevyčerpatelnou dobrotu, která neustále proudí na všechny, a spoléhám na Tvé nevýslovné milosrdenství: doufám v Tebe, Hospodine, a doufám, kéž nejsem zahanben na věky. Ty jsi má naděje, Bože, a naděje nezahanbí. Neuváděj mě v hanbu, Hospodine, u Tvého Strašného soudu před tisíci tisíců nebeských sil a všech Tvých svatých. Srdečně lituji, že jsem rozhněval Tebe, svého Stvořitele, věčnou a nevyčerpatelnou dobrotu, svými zločiny jsem zarmoutil; a toho, koho jsem měl neustále milovat a jehož přikázání zachovávat, Jeho, jako bych nenáviděl, nespočetným hříchům jsem se oddal; toho, po kom jsem měl horoucně toužit, na toho jsem jen občas vzpomněl a toho jsem zanedbal; toho, kým jsem se měl s potěšením sytit, toho jsem urazil a zavrhl; od toho, ke komu jsem měl padat, od toho jsem se odvrátil; pro toho, pro koho jediného jsem měl žít, pro toho jsem zemřel, žiji však pro hřích, rozkoše a vášně; koho jsem se měl bát a ctít, toho jsem urazil a zneuctil v menších bratřích, v sobě samém, celého se poskvrňujíc skutky, slovy a myšlenkami; od toho, koho jsem měl neustále děkovat a oslavovat, u Něhož přebývaje, od toho jsem se odvrátil a vzdálil na cesty rozmařilé, a línil jsem se otevřít ústa, abych oslavil Jeho přesvaté jméno. Ó touho má! Ó můj milostivý Bože! Ne do konce se na mě rozhněváš, neboť nyní za to vše trpě, lituji a litovat nepřestanu. Ó, kéž nikdy nerozhněvám Tebe, Hospodina mého! Ó, kéž raději zemřu, než abych urazil Tebe, Hospodina mého! Proč jsem se narodil, pro co jsem byl vychován, proč žiji dodnes a těžce zarmucuji Tebe, Vládce?! Kéž se tedy nyní zarmoutí mé srdce, trápíc se, kéž se rozpadne a zkruší má zatvrzelost pohnutím, kéž se celý rozplynu, jako vosk, od vnitřního hoření, neboť jsem ztratil svého Boha, odpadl jsem od Jeho milosti, urazil jsem Jeho milosrdenství, odcizil jsem se Jeho lásce, odvrátil jsem se od Jeho slávy, vyhnul jsem se Jeho milostivé péči. Kéž mé oči vylijí proudy slz nad tímto ve dne i v noci, neboť jsem nedodržel Tvůj zákon, neboť jsem mnohokrát přestoupil, mnohokrát jsem zhřešil před Tebou. Proto se zarmoutilo mé srdce, ani ne tak před mukami se chvějíc, ani ne kvůli odloučení od nebeských dober skomírajíc, ale proto tajíc, že jsem rozhněval Tebe, vše-dobrého, vše-sladkého, vše-milovaného, vše-žádoucího, a kvůli tomu jedinému se budu trápit neustále od nynějška až na věky. Kéž můj život pomine v zármutku a mé roky ve vzdychání, kéž má duše zeslábne v žalu a mé kosti se znepokojí nad tím, že jsem Boha svého, Stvořitele svého, Vládce svého, Vykupitele svého těžce zarmoutil. A čím to napravím?! Vím, že jsi dobrý, Bože můj, milosrdný jsi, Stvořiteli můj, milostivý a štědrý jsi, Vykupiteli můj, natolik jsi dobrý, že jsi ani svou duši nešetřil, ale vydal jsi ji za nás, hříšné, a nejednáš s námi podle našich nepravostí, ani nám neodplácíš podle našich hříchů.

Toto učiním: u Tvých čistých stop padnu, pokloním se, padnu a budu lkát před Tebou, Hospodinem, který mě stvořil. Já — propast hříchů, vrhám se do propasti Tvého milosrdenství, Bože můj, a prosím Tě, usměrni mě k pravému pokání a vzpamatuj mě, nepříčetného a zatvrzelého. Přijal jsi mnohé hříšníky, kteří činili pokání: Davida, Manassese, Josiáše, celníka, nevěstku, marnotratného syna, lotra, Petra, Saula, Fotinu, Taisii, Pelagii, Marii Egyptskou. Neodvrhni ani mě, který jsem překonal všechny v hříších, neboť jsi nepřišel povolat spravedlivé k pokání, ale hříšné. Proto povolej i mě, který jsem hříšnější než všichni, i když jsem před Tebou neučinil nic dobrého, přesto mi dej podle Tvé milosti položit dobrý základ. A učiň mě hodným, Hospodine, milovat Tebe, jako jsem kdysi miloval ten samý hřích, a sloužit Tobě nelíně, jako jsem kdysi sloužil satanovi klamnému. Především budu sloužit Tobě, Hospodinu Bohu mému, Ježíši Kristu, po všechny dny života svého, pokud mi na pomoc udělíš svou milost. Žasnu nad Tvou vskutku nesmírnou dlouhotrpělivostí, ó všemilosrdný, že v čase mých nepravostí jsi na mě neuvedl Svůj spravedlivý soud, ba ani jsi mě neusvědčil Svým rozhořčením, ani jsi mě netrestal Svým hněvem, ani jsi mě z výšin bleskem nesrazil, ani jsi neporučil zemi, aby mě pohltila zaživa do pekla, a nedopustil jsi, aby mě nějaká náhlá smrt skosila. Proto, velmi se tomu divě, poznal jsem, že Tvé nevyzpytatelné milosrdenství dlouhotrpělivě a milostivě očekávalo mé pokání a nápravu mého hříšného života, a netrestal jsi mě, abych se vzpamatoval a pochopil své nepravosti a odvrátil se od svého zlého života. Toto jsem poznal a uchýlil jsem se s pokáním k Tobě ne sám od sebe, ale Ty jsi mě poučil a přivedl jsi mě k sobě. A proč jsi to učinil, co Tě podnítilo k tak velkému milosrdenství, máš z toho nějaký užitek, když mě povoláš? Není mi známo. A známo je jen to, že já, hříšný a bezbožný, jsem byl až dosud Tvým nepřítelem, ještě ani do teď jsem se nenapravil. A protože jsi mě sám povolal a sám přivedl k sobě, osviť mou mysl, otevři má ústa, nauč mě, co mám říkat před Tebou, a očisti mé četné nepravosti a ohavnosti, omyj je, pokrop mě yzopem Svého milosrdenství, učiň mě bělejším než sníh, abych nestál před Tebou ohavný a poskvrněný. Neboť lépe by mi bylo skrýt se v temných hlubinách země, než se před velebností Tvé nepřístupné slávy tak zahanbit, a tak neslavně obnažený a celý pokrytý hříšnými poskvrnami, ubohý a ohavný stát, když se na mě dívají všichni cherubíni a serafíni, kteří stojí před Tebou. Přesto není místa, které by mě mohlo skrýt před Tvýma očima, které jsou jasnější než slunce. Hle, dívám se a nechápu, jak se Ti hnusí tolik mých ohavných poskvrn a dovoluješ mi stát před Tebou a odvážně, bez bázně mluvit?! Jak se Ti nehnusí pohlížet na nečistotu mého srdce a na ohavnost mé duše? Jak Tvoji služebníci, aniž by mi ihned zabránili ohnivou zbraní, mě neodvrhnou a neodeženou od Tvé tváře? Jak, zprotiviv se jim, mě neuvrhnou do temnoty vnější? Přesto si to nepřeje Tvá laskavost a Tvé nesmírné milosrdenství: velká, vskutku velká je Tvá milost, větší než nebe, hlubší než propast pekelná, širší než všechna moře a země, Tvá dobrota, která nechce mou záhubu, ale očekává obrácení a raduje se z pokání hříšníků. Velká je Tvá milost, Hospodine, neboť jsi dlouhotrpělivý ke mně, který jsem Ti často sliboval pokání, avšak padal jsem ještě častěji a ještě níže; neboť ne jednou a ne dvakrát jsem slíbil, že budu činit pokání, ještě jsem přísahami potvrzoval svůj slib, přesto jsem lhal, vášnivý. Kaji se, chvěje se, Hospodine, copak mi způsobíš bolest? A zanedlouho opět činím totéž, a Ty se ještě nade mnou smilováváš, nezahubiv mě s mými nepravostmi. Sláva Tvé dlouhotrpělivosti, sláva Tvému milosrdenství, sláva Tvé laskavosti, sláva množství Tvých štědrostí, sláva Tvé nevyzpytatelné dobrotě, sláva Tvé milostivé tváři, před níž nyní stoje, Hospodine můj, přináším Ti svou vůli a rozhodnutí, využívaje naději na Tvou pomoc, od nynějška, od tohoto dne, od této hodiny, od této minuty — kolik sil je ve mně, napravit špatný a ubohý život svůj, a nad bývalými hříchy až do smrti se rmoutit a litovat jich, těch, které mě budou trápit, se budu pilně střežit s Tvou pomocí. Víš, Hospodine můj, že nenávidím své ohavné skutky, a skrze ně i sebe samého, a celý svůj poskvrněný život nenávidím a nechci už jimi hněvat Tebe, Boha mého dobrého; jen Ty, Hospodine, mi podej pomoc, bez níž, všemohoucí, a bez milosti není v mých silách zbavit se mých zlých skutků a hříšných zvyků, a žádné dobré dílo dokončit nelze: bez Tebe totiž nic činit nemohu. Chci činit pokání, pokud Ty, Bože, mi pomůžeš, můžeš mě očistit. Bože, pomoz mi, a budu spasen. Věřím, Hospodine, Tvému milosrdenství, pomoz mé nevěře; věřím, že jsi blízko těm, kteří Tě vzývají v pravdě. Opravdu, opravdu, opravdu toužím celým srdcem v pokání obrátit se k Tobě, Bohu mému. Bože, shlédni k mé pomoci, Hospodine, pomoz mi, pospěš si!

Potom, vstav, utvrzuj se v naději v Hospodina, a přemýšleje o Jeho velké dobrotě a milosrdenství, pronášej žalm 102, kéž se potěší tvá duše: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a vše, co je ve mně, jeho svatému jménu...“

Když je pro tebe nemožné vše toto pojmout ve své paměti, vlož řečené do své mysli v krátkých bodech takto: 1) vyznávám se Bohu ze všech svých hříchů; 2) považuji se za nehodného Jeho milosrdenství, ale hodného věčných muk; 3) přesto nezoufám; 4) pokorně prosím o odpuštění; 5) vkládám úmysl napravit svůj život; 6) nepochybujíc, věřím v odpuštění svých hříchů.

Zdroj: kyrios.org.ua